stezka Pustevny | Second hand | Kurzy měn

CINNAMON DIAMONDS

O JEDNOM OSUDOVÉM SETKÁNÍ

Vloženo: 30.1.2015 | Přečteno: 180x

Vše začalo na podzim roku 2009, kdy jsem si zamluvila zrzavé štěňátko v CHS Z Mešinské hájovny. Měla jsem v tu dobu už s výchovou jednoho rozděšeného vizslete zkušenost, tak jsem si docela věřila, že jsem už zkušená a vše zvládneme v pohodě. A pak to přišlo. V květnu 2010 mi do života doslova vlítla, jak bláznivá střela, malá zrzavá koule s kukadlama jak z reklamy. Už během několika prvních hodin mi bylo jasné, že mé zkušenosti z výchovy Barníka na tento živel jaksi absolutně nestačí. Darlenka byla nezastavitelná, neunavitelná, nikdy nespala, nikdy nemlčela, nikdy neměla prázdnou mordu, nikdy neposlechla. Co ji napadlo, okamžitě zrealizovala, ničeho a nikoho se nebála, nové prostředí vůbec neřešila, naopak, tam kde jiní psy pomalu prozkoumávají nové podněty, ona vlítla po hlavě, doslova, vše brala tak jak to přišlo a ze všeho těžila, co nejvíce (pokud možno jídla a zábavy).

Darlenka rostla a její energie a nadšení absolutně pro všechno ji neopouštělo, neopouštěla ji ani neposlušnost a tvrdohlavost. Z počátku to bylo velmi náročné. Už po několika týdnech jsem si ale na její povahu zvykla, a i když to bylo někdy opravdu o nervy (o ty moje, samozřejmě), byla jsem za ni velmi vděčná. Kam přišla, byla středem pozornosti, ono to ani jinak nešlo, skákala na lidi, všechny oblizovala, dožadovala se nějakého dlabance, a když nebyl dlabanec, tak aspoň pozornosti. Na vycházkách s oblibou od ostatních venčících odháněla jejich vlastní psy a nechávala se od všech přítomných drbat. Zmíněným psům se to samozřejmě moc nelíbilo, že je někdo odhání od jejich páníčků, ale s Darčou to ani nehlo. Když se ale nějaký pejsek chtěl mazlit se mnou, tak to se Darlenka okamžitě přihnala a dala mi rázným způsobem najevo, že ona je moje, tak co se mám s kým jiným muchlat. Byla neuvěřitelný flegmatik. Nikdy to nevypadalo, že by si chtěla vydobývat místo vůdce smečky, nikdy žádné vrčení, žádné výpady na jiné psy, ani na Natali. Ale když o tom tak přemýšlím, ona vůdce byla tak nějak přirozeně i bez těchto psích „nástrojů“ komunikace.

Přichystala mi mnoho úžasných životních okamžiků. Když jsem si ji pořizovala, byla jsem malá šedivá myš s velkými problémy s poruchou příjmu potravy, se sebevědomým na nule, nebo spíš níže. Představa, že bych já někdy někde běhala v kruhu před desítkami lidí, byla absolutně mimo mou možnou realitu, o účastni na zkouškách nemluvě. Jenže to by nebyla Darlenka. Byla tak drzá, plná nadšení do všeho a do všeho se vrhala tak po hlavě, a tak ji to bavilo, že to najednou vše přišlo absolutně přirozeně. Na nějaké problémy s jídlem najednou nebyl čas. Naběhaly jsme tolik kilometrů, že jsem se prostě najíst musela. Najednou jsem nakupovala atrapy na výcvik a sháněla zvěř do mrazáku na výcvik, pořizovala výstavní vodítko a běhala s mou zrzavou princeznou v kruhu před rozhodčím, poslouchala chválu na její povahu, temperament i exteriér. Já se dmula pýchou a lezlo mi to do hlavy a Darlence - to bylo ale upřímně jedno. Byla ráda, že je se mnou, ve společnosti tolika lidí a ostatních psů a že ji neustále někdo hladí a sem tam vytáhnu já nebo kdokoliv z davu okolo z kapsy pamlsek. Byla nejspokojenější. Darlenky šikovnost, energie a nadšení ji vyneslo spoustu nezapomenutelných úspěchů, o kterých se mi ani nesnilo, jak na výstavách, tak na zkouškách. Nakonec se nám podařilo splnit podmínky chovnosti. Mé sebevědomí v tu chvíli bylo najednou úplně někde jinde než na začátku, asi naopak zase až trošku moc vysoko. Najednou jsem začala mít nepochopitelný pocit zvýšeného ega, že se „nám“ tak daří, že tomu všemu asi rozumím, že mám pro „chovatelství“ nějaké přirozené vlohy. Byla jsem tak naivní. A to by nebyla Darlenka, aby mi to zase nevysvětlila. Rozhodla jsem se nechat Darlenku nakrýt a odchovat štěňátka. Během několika týdnů a měsíců potom, jsem dostala takovou facku osudu, která mi rozhodně objasnila, jak že je to s tím přehnaným sebevědomím. Darlenka se naštěstí po císaři zotavila rychle a bez následků, o štěňátka jsme dříve, a o jedno potom později, přišli.

Uvědomila jsem si, co je v životě důležité. Že je samozřejmě člověku příjemné vítězit na výstavách i zkouškách, ale mnohem, mnohem důležitější je, že tu mou zrzavou princeznu to baví, baví ji výcvik, baví ji nosit zvěř, baví ji dělat mi radost. A já radost měla, z toho jak ji to baví, s jakou chutí pro mě pracuje. A tak jsme cvičily, udělaly jsme lesky, jen tak, už bez jakýchkoliv dalších chovatelských ambicí. Letos jsme si myslely i na všestranky. Mezi tím jsme ale i „jen“ vycházkovaly, ať už s páníčkem v našich oblíbených místech, nebo samy, kdy jsme se prodíraly křovím a houštím, protože Darlenku tak moc bavilo houští prohledávat a mě tak moc bavilo dívat se na ni a Natali, jak jsou spokojené. Vycházkovali jsme ale i s přáteli a jejich čtyřnožci. Vždy když jsme se s autem přibližovali k místům, kde jsme si dávali s kamarády srazy, holky nadšením pištěly v kufru,  a kdyby to šlo, vyskočily by dřív, než jsem zastavila. Jezdili jsme na dovolené a užívali si to, že jsme spolu, ať už pod stanem, v chatce nebo v penzionu. Nějaká vítězství by nám tyhle okamžiky nikdy nemohla vynahradit.

Díky Darlence a Natali jsme se seznámili s Milanem, mým osudovým človíčkem, rozhodli se, že nám to spolu funguje, přestěhovali jsme se do společného bytu a po nějaké době se rozhodli, že si pořídíme dalšího člena rodiny. Bylo nám moc dobře, spolu.

Bohužel ale život nemá jen kladné stránky. Ze dne na den mi Darlenka onemocněla. Nevypadalo to na nic vážného, ale bylo. Ještě před 2 týdny jsem byla s Daruškou u rodičů, kde to měla tak ráda a kde si vždycky vyžebrala tolik dobrot. Bylo tomu tak i tentokrát. Nenapadlo mě, že za necelé 2 týdny povezeme Darlenku k rodičům už napořád, udělat ji hezké místo vedle našich předchozích bafanů.

Darlenku jsem se rozhodla nechat odejít včera ráno. Bylo to to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Ony existovaly ještě nějaké varianty operací, ale vývoj nemoci u ní byl doposud tak neobvyklý, nereagující na léčbu. Nešlo to, moc moc trpěla obrovskou bolestí a já ji už nemohla dál nechat trápit.

Bylo to to nejtěžší rozhodnutí v mém dosavadním životě, a i když vím, že bylo zřejmě správné, nikdy si ho asi neodpustím. Tak moc mi chybí, kdyby tu byla, oblízla by mi slzy a udělala nějakou vylomeninu, aby mi naznačila, že pláč už stačil. Ale není tu a už nikdy nebude. Život už nebude stejný.

Věřím tomu, že ona byla pro mě stvořená. Změnila mi život, změnila mě a já ji za to budu navždycky vděčná a nikdy na ni nezapomenu… Jen kdyby to tak moc, strašně moc nebolelo.

- - - - - - - - - - - - - - -

 

CINNAMON DIAMONDS
Menu
Kontakt

Ing. Jana Vojtová

cinnamondiamonds@gmail.com

 

 

Rychlé zprávy

Darlenka nás na vždy opustila. Nikdy na ni nezapomeneme, byla mi vším <3

 
Ohaři.eu

Copyright © 2008-2019 Web From Pixels group
design by BORI